Památky
Poutní kostel Panny Marie Pomocné
Kostel se nachází na východním svahu lesy pokryté Příčné hory, jež je poznamenaná staletou hornickou činností, která se nám připomíná takřka na každém kroku. Ke kostelu se dostaneme odbočením ze státní silnice Zlaté Hory – Heřmanovice.
Toto oblíbené slezské poutní místo má svou pohnutou historii. Jeho vznik je spojen s příběhem z doby 30. leté války.
Poslední vpád švédských vojsk roku 1647 přinesl do kraje i města Zlatých Hor strach a hrůzu. Lidé před drancováním a násilnostmi prchali z domovů do hor a lesů, kde mohli najít bezpečný úkryt. Také žena místního řezníka Anna Tanheiserová, v požehnaném stavu, našla úkryt na úbočí Příčné hory, zvaném Boží dar (Gottesgabe). V místě, které bylo skálou ohraničeno a kryto mohutnou jedlí jako střecha, našla svůj úkryt. Zde přišly na ženu porodní bolesti a v tísni prosila Boha a Pannu Marii o pomoc. Byla vyslyšena a porodila 18.7. 1647 zdravého syna Martina, s nímž se zakrátko vrátila domů. Vyučil se otcovu řemeslu a stal se váženým občanem města – radním. Zemřel roku 1714.
Jeho dcera Dorota Weisová splnila otcovu poslední vůli a nechala u malíře Šimona Schwarzera namalovat obraz Bohorodičky a zavěsila jej na starou jedli v místě otcova narození. Stalo se tak v říjnu 1718. V příštím roce šel krejčí Samuel Richter ze Zlatých Hor kolem tohoto stromu, aniž by obrazu věnoval nějakou pozornost. Když přešel, vyšla z obrazu světlá záře, která ho přiměla k návratu. Poklekl a pomodlil se. Když odcházel, zdálo se mu, že postava z obrazu vystoupila a dívala se za ním. Vyprávění o tomto zjevení se rozšířilo a k obrazu začali přicházet věřící z celého okolí.
Dary poutníků umožnily stavbu dřevěné kapličky, do které byl obraz umístěn. Ten měl zázračnou léčebnou sílu. Když se uskutečnilo několik uzdravení závažných případů onemocnění, dal arcibiskupský úřad ve Vratislavi tyto případy vyšetřit komisí. Na základě posudku komise skládající se z kněze Ignáce Schuberta a dvou lékařů, Mathiase Sommera a Christopha Pacheho, byl obraz , který byl namalován dle motivu pasovské Madony od Lucase Cranacha, přemístěn 21. 9. 1729 do farního kostela ve Zlatých Horách. Na stejné místo v kapličce byl umístěn podobný.
Za vlády Josefa II. roku 1785 bylo nařízeno kapli zbourat, ale nenašel se nikdo, kdo by státní příkaz splnil. Záchranila ji její odlehlost.
Roku 1805 nechal arcibiskupský lesmistr Hannich kapli přestavět a zvětšit. Zlatohorský arcikněz Dr. Philipp Dittrich dal místo dřevěné kaple postavit zděný kostel. Roku 1834 byl položen základní kámen a dne 8. 9. 1841 byl kostel vysvěcen biskupem Danielem Sommerfeldem z Vratislavi. Tísíce poutníků z širokého okolí i ciziny pak každoročně navštěvovali toto poutní místo.
Po roce 1945 se situace změnila. Německé obyvatelstvo bylo odsunuto a politické klima po roce 1948 tomuto místu nepřálo. 24. 5. 1955 byl státní správou zakázán na poutní místo přístup z důvodů důlních prací a rudného průzkumu. Toto neopodstatněné rozhodnutí zahájilo devastaci celého poutního areálu, v němž kromě církevních staveb byly i dvě restaurace. Začal hlodat zub času a vandalů. V roce 1968 se sice začalo s opravou kostela, ale v listopadu 1973 byl odstřelen a celý poutní areál srovnán se zemí. Pouze Posvátná studánka, svou polohou vzdálenější od kostela, se zachovala.
V roce 1990 vznikla iniciativa pro obnovu poutního místa a již 22. 2. 1993 bylo vydáno ve Zlatých Horách stavební povolení na postavení nového kostela. Architektonickou studii vytvořil nedávno zesnulý arcibiskupský architekt Tomáš Černoušek z Olomouce. Sbírkami se podařilo získat dostatek finančních prostředků na zahájení i dokončení stavby v hodnotě 27 miliónu korun. Již 23. 9. 1995 byl nový kostel posvěcen olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem, 17. 8. 1996 pak poutní dům, 16. 8.1997 ambity a čtyři zvony a 10. 5. 1998 mozaikový obraz Panny Marie.
Dárci z Česka, Německa, Švýcarska, Polska a dalších zemí dokázali, že toto poutní místo nebylo zničeno natrvalo a stále k němu mají blízký vztah.
Zřícenina hradu Edelštejn
Nedaleko města Zlatých Hor na vrcholu Zámeckého vrchu pod Příčnou horou můžeme ještě dnes rozeznat pod nánosy hlíny zbytky mohutného hradu. Dnes je toto místo, zarostlé lesem, opuštěno. Přesto v nás vyvolává vzpomínky na doby dávno minulé. Protože ruiny mohutného hradu Edelštejnu souvisí s počátky našeho města Zlatých Hor, připomeneme si jeho historii.
Přesnou dobu, kdy byl hrad postaven, neznáme. Dřívější dějepisci se domnívají, že Edelštejn byl postaven biskupy na ochranu vznikajících osad, které zde zakládali, tedy i Zlatých Hor a především zlatých dolů (odtud také jeho jméno ,,Ušlechtilý kámen“). Jeho dobu vzniku kladou kolem roku 1222. Jiní jsou přesvědčeni, že hrad byl postaven českým králem Přemyslem Otakarem II. (1253 – 1278), známým zakladatelem měst a hradů. Nepochybná je ale souvislost mezi osídlováním, Edelštejnem a objevenými zlatými doly. Také jeho poloha na hranici mezi biskupským Slezskem, Opavským knížectvím a Moravou nám připomíná, že hrad chránil v minulosti tuto hranici. V roce 1222 moravský kníže Vladislav Jindřich ovládl Zlaté Hory a doly na zlato. Biskupství se proto obrátilo dne 27. ledna 1224 o pomoc na papeže Honoria III. Moravský kníže zemřel ještě v témže roce a jeho bratr český král Otakar I. se stal dědicem Zlatých Hor a Edelštejnu. Papež ale trval na vydání biskupské zemi a tak s největší pravděpodobností se Zlaté Hory a Edelštejn vrátili opět biskupům. Písemně byl hrad Edelštejn ponejprv uveden v roce 1281 v době kdy českým králem byl Přemysl Otakar II. Hrad v této době byl obsazen rytířem Ottou z Linavy a jeho bratrem s posádkou o síle asi padesáti mužů. Jak se ale tito dostali k držení hradu Edelštejnu nevíme. Po smrti krále Otakara II. na moravském poli roku 1278 nastalo v zemi bezvládí a posádka hradu se začala již bez zábran živit loupežením nejen ve svém okolí, ale především i v daleko bohatší biskupské zemi. Její řádění udržovalo obyvatele v širém okolí v nejistotě a hrůze. Posádka hradu pořádala hony na lidi, kteří se již nikdy nevraceli domů. Proto Mikuláš I. z Opavy, nemanželský syn Otakara II. nutil Ottu z Linavy k vydání hradu. K němu se připojil i Jindřich IV. z Vroclavi a biskupského Slezska, bratranec Mikuláše I., který loupeživou posádku silou z hradu Edelštějnu vyhnal (duben 1285). Mikuláš I. pak dal hrad do zástavy biskupovi za náhradu škod, které byly loupeživou posádkou hradu způsobeny na biskupském majetku.
Lepší časy ale po roce 1285 nepřišly. V biskupské zemi se rozhořel urputný boj mezi slezským vévodou Jindřichem IV. a jeho biskupem Thomasem II. Válka trvala od roku 1284 do roku 1288 a nisská země byla zcela zpustošena. Biskup se ukryl na svém hradě v Otmuchově a po celé zemi byli jeho úředníci Jindřichem sesazováni. Jindřich IV. požadoval také hrad Edelštejn. 16. dubna 1285 byl hrad v Otmuchově Jindřichem obsazen a biskup uprchl ke svému známému vévodovi do Opole. Jindřich IV. pak zaútočil na hrad Edelštejn a po týdnu obléhání jej 24. července 1285 dobyl. V roce 1288 došlo k usmíření slezského vévody Jindřicha IV. a biskupa, Edelštejn byl vrácen opavské zemi. Jestli s posádkou opavského vévody, nebo vydán do zástavy biskupu Lorenzovi není známo. Vévoda Jindřich IV. zemřel roku 1290 usmířen s církví.
Roku 1339 musel opavský vévoda Mikuláš II. Edelštejn odstoupit českému králi Janu Lucemburskému (1310 – 1346), ale již roku 1361 jej syn krále Jana, známý císař Karel IV. (1346 – 1378) vrátil Mikuláši II. vévodovi opavské země. 1365 zemřel Mikuláš II a opavská země byla rozdělena mezi jeho 4 syny. Edelštejn připadl vévodovi Mikuláši III,. Ale pro finanční potíže byl dán do zástavy vévodům z Ols a Casel. 1394 zemřel Mikuláš III. A jeho bratr Přemysl hrad ze zástavy vyňal. V roce 1409 byl purkrabím a velitelem hradu Heinrich Glawbis. 1434 a později byli Meinholdové (ze slezského rodu) jmenováni jako velitelé hradu. Po smrti Přemyslově kolem roku 1434 byla opavská země jako již v roce 1377 rozdělena mezi jeho 4 syny. Neschopný Mikuláš IV. obdržel Edelštejn, ale po třech letech jej převzal jeho bratr Václav, který obdržel také opavskou zemi. Roku 1440 byl Edelštejn dán do zástavy za 800 kop grošů opolskému knížeti Bolkovi. Hrad ale v tu dobu vyhořel se všemi dokumenty města Zlatých Hor. Příčina požáru není známa. Vévoda Bolko nechal hrad ihned roku 1455 opravit. Po smrti Bolkově měl jeho syn již jiné starosti. Roku 1460 převzal vládu v Čechách český král Jiří z Poděbrad (husitský král), který se ihned začal zajímat o území Slezska a roku 1465 převzal Edelštejn. V tom čase byl českým hradním hejtmanem na Edelštejnu Jan ze Žerotína (husita). Jeho posádka bohužel přepadávala obchodníky, ale její nájezdy směřovaly především do katolické biskupské země. V Čechách a ve Slezsku se spojili katolické stavy a v biskupské zemi také biskup Jodok (Jošt) z Rožmberka (pocházel z českého rodu) proti králi Jiřímu. Biskup Jodok 14. července zaútočil na hrad Edelštejn, hrad obsadil a rozbořil. V nisské pozemkové knize je zapsáno:,, 1467 třetí den po Margaretě má biskup Jodok ke vší spokojenosti hrad Edelštejn skrze sílu obsazen a jej v několika dnech kvůli velkým výdajům, kterými byl hrad udržován a držen od základu zbořil, kostel ve Zlatých Horách zpevněn a obsazen se vším příslušenstvím. Stejně o tom informuje Vroclavský biskup, že hrad Edelštejn obsadil. Všechny zajatce, které tam Žerotín měl, osvobodil. Předtím totiž Žerotín všechny zajaté kněze přemístil na Edelštejn. Hrad byl dobyt brzy ráno. Hejtman hradu Jan ze Žerotína byl v tu dobu u krále Jiřího v Čechách. V témže roce biskup Jodok zemřel.
A jak to bylo dál? Roku 1472 město koupil i s rozbořeným hradem uherský král Matyáš Korvín, který jej po dvou letech prodal vratislavskému biskupu Rudolfu s Rudesheimu. Od této chvíle se město Zlaté Hory na dlouhou dobu dostává pod správu biskupství vratislavského. Těžba zlata neutuchala, ba naopak, přicházeli bánští podnikatelé a horníci z Vratislavy, Čech, ale i z rakouských zemí. Střídající se biskupové podporovali dolování zlata, stříbra, olova i mědi. Z kuriozit těžení je jistě nález valounů ryzího zlata v křemenu o váze 1, 35 kg a 1, 78 kg z let 1590 a 1591. Oba kusy byly věnovány císaři Rudolfu II., avšak jejich pozdější osud není znám.
Okolo roku 1900 našel Anton Peter zbytky železné brány z Edelštejnu na západní straně kopce a hradní studnu. V roce 1936 vyhotovil Herbert Weinelt plán hradu s popisem. Hrad měl obrovské rozměry 120 x 65m a je obklopen kruhovými příkopy. Na nechráněné jižní straně nalézá se ještě druhý příkop. Hrad byl rozdělen na hlavní a zadní část. Jsou vidět ještě nepatrné zbytky zdí. Z jedné věže existuje ještě velký suťový kužel. Také na východní zdi byla ještě jedna věž. Na jihovýchodní straně se nalézá mohutná bašta. Ta je dodnes obstojně restaurována. Tolik Weinelt v roce 1936. V roce 1944 skupina mladých nadšenců ze Zlatách Hor vedená učitelem Schubertem našla pod kořeny mohutného vyvráceného buku mnoho hřebíků, šípových hrotů a kladiv. Dokonce ještě v roce 1982 nalezl Frobel zbytky střepů a zvířecích zubů. Některé pocházeli ze 13 – 15. století a jsou uloženy v muzeu ve městě Bietigheimu.
Poslední jednorázové celkové odlesnění ruiny hradu bylo provedeno v roce 1904 ve spolupráci s arcibiskupskými lesy a bylo součástí projektu turistické sekce Zlatých Hor. Současně s odlesněním společnost vybudovala přístupovou pěšinu ke hradu a vyzdila jednu věž. Podél pěšiny byly postaveny lavičky.
Nyní se ke zřícenině Edelštejna dostaneme pohodlně novou čtyř sedačkovou lanovou dráhou z rekreačního areálu Bohema anebo z téhož místa po modré turistické značce.